Dámy českého realitního byznysu: Díl I. - Naďa Ptáčková, Skanska Reality

Čím obvykle začínám svůj den?
NP: Šálkem dobré kávy, kterou si při ranních zprávách nejlíp vychutnám v klidu domova. Po pravdě řečeno, nejsem, navzdory svému jménu, ranní ptáče. Mám raději pozvolný „rozjezd“. Telefonát před osmou hodinou mě tak dokáže spolehlivě vyděsit. První, co mě totiž napadne, je, že se muselo něco stát, když někdo volá tak časně. Poradami před devátou tedy své kolegy rozhodně nezaskočím.

Reality, má láska. Nebo náhoda?
NP: Na počátku mého pracovního života vlastně zafungovala náhoda – inzerát, který mi v posledním ročníku střední školy přinesla spolužačka, a který mě, navzdory představám tatínka, na rok zavál do pobočky tehdejší Vereinsbank v Německu. A i když jsem byla přesvědčená o tom, že po návratu do Čech nastoupím na univerzitu, realita byla nakonec jiná. Nedokázala jsem si už představit, že se znovu stanu zcela závislá na rodičích. V Německu jsem se naučila starat sama o sebe, být svou vlastní paní. Ačkoli jsem s rodiči měla velmi dobrý vztah, touha po samostatnosti zvítězila. V české pobočce německé banky jsem zůstala a školu vystudovala při zaměstnání. V bankovnictví jsem nakonec setrvala celých jedenáct let. A právě tahle práce mě, zjednodušeně řečeno, prostřednictvím hypoték přivedla k nemovitostem. Díky spolupráci s developery, s nimiž jsem za banku mimo jiné řešila projektové financování, jsem dostala pracovní nabídku od společnosti SKANSKA.

Největší profesní výzva mého života
NP: Tou byl určitě přechod z bankovního sektoru do stavebnictví, potažmo developmentu. I když jsem si říkala, že se vždycky mohu do nějaké banky vrátit, navíc s cennými zkušenostmi z druhé strany, poté, co jsem nabídku přijala, jsem prožila několik bezesných nocí. Přece jenom to byl obor, ve kterém jsem se neorientovala tak dobře jako v bankovnictví. A navíc SKANSKA byla v té době víc stavební firmou, a stavebnictví bylo a je spíš mužská profese. Ale řekla jsem si, že je to výzva a výzvy je třeba přijímat. Nicméně jsem si věřila v tom, že je to opět práce se zákazníky a že mohu zejména v oblasti řízení obchodu a marketingu zúročit dosavadní zkušenosti. Pro změnu hovořilo i to, že v bance jsem využívala němčinu a moje angličtina, která se v byznysu stále víc dostávala do popředí, zaostávala. Musím ale přiznat, že první měsíce v novém působišti vůbec nebyly jednoduché. I když jsem měla na starosti realitní sekci, což byl opět obchod, na který jsem byla z bankovního sektoru zvyklá, časem k tomu přibyl development v celé své šíři. Tam jsem se učila doslova za pochodu. Někdy i formou pokus – omyl, přiznávám. Ale domnívám se, že se ze svých omylů dokážu dobře poučit a díky nabytým zkušenostem vidět spoustu věcí jinýma očima.

Ženy ve vedoucích funkcích v realitní branži
NP: V době, kdy jsem do SKANSKY přišla, jsem byla vyjukaná mladá holka, která nastoupila do dominantního, převážně mužského kolektivu, kde i můj předchůdce byl muž. Začátky opravdu nebyly snadné. Řízení i forma komunikace byly nastaveny jinak, než je tomu teď. Občas tak vznikly situace, které mě v nezbytných případech naučily používat ostřejší lokty.
Jsem spíš příznivcem konstruktivního řešení problému – problém se objeví, definují se jeho příčiny, navrhne se řešení. Někdy možná mírou pragmatičnosti překvapuju. Jsem prostě taková racionálně uvažující rebelka. Stalo se, že jsem se kvůli svému postoji tu a tam dostala věcných konfrontací se svými kolegy na různých úrovních. Nezbytné se postupem času stalo pracovat nejen s různými styly řízení, ale i kulturními rozdíly a tím pádem zvyklostmi. Ve Skandinávii se například klade důraz na vysokou míru diskuse, naslouchání názorů co nejširšího počtu lidí. Otevřenost téměř za všech okolností. Já si ale myslím, že tuhle formu řízení není možné aplikovat za každé situace, v každém týmu. Někdy je prostě třeba věc analyzovat a rozhodnout v určitém čase. A tak občas musím hledat rovnováhu mezi tím, jak některé věci svojí optikou vidí švédské vedení a jak daný problém vnímá, nebo může vnímat český tým. Ale věřím, že i když k řešení problému přistupuju pragmaticky, dokážu být diplomatická. Možná, že právě to je jedna z výhod žen ve vedení společností, nejenom realitních či stavebních – větší snaha o nalezení rovnováhy, vyšší míra diplomacie, empatie.

Kdo, nebo co se mi vybaví, když se řekne švédská architektura?
NP: Bílé kuchyně. Díky tomu, že Švédové téměř vždy dají v kuchyni přednost bílé barvě, mohou být kuchyňské linky a vestavěné šatní skříně v tamních rezidenčních projektech nedílnou součástí standardního vybavení. Pak samozřejmě minimalismus a důraz na funkčnost. Kvalitní dřevo použité jak v interiéru, tak exteriéru. Sklo a kov – tedy materiály odrážející světlo. To vše se mi líbí. Přílišná strohost, k níž Švédové občas tíhnou, ale není úplně můj šálek kávy.
Z české architektury se mi okamžitě vybaví stavby architekta Ladislava Lábuse, které jsou nadčasové a bez zbytečných dekorací. Líbí se mi jeho vily ve Vonoklasech, vila na pražském Břevnově, rekonstrukce pražského Paláce Langhans i bytový dům v Liberci, citlivě zasazený do okolní zástavby.

Čím bych nejspíš byla, kdybych nebyla tím, čím jsem?
NP: Na základní škole jsem si plánovala, že budu učitelkou v mateřské škole. O mém dalším směřování ale rozhodli rodiče, kteří nesouhlasili s tím, abych od čtrnácti let žila v internátu – nejbližší střední pedagogická škola byla totiž v komplikovaně dostupném Berouně. A tak jsem v našem městě nastoupila na střední ekonomickou školu. I tak by mohly mé kroky – díky tomu, že jsem zásluhou babičky uměla velmi dobře německy a na filozofické fakultě chtěla původně studovat právě němčinu – směřovat do humanitního oboru. Kdyby se mi do rukou nedostal ten inzerát na místo v bance se startem v Německu... Na vysokoškolské studium němčiny už nedošlo a já jsem už víc než jedenáct let, po kariéře ve finančnictví, věrná nemovitostem.

Které místo si také dokážu představit jako svůj domov?
NP: Mám ráda barvy, miluju prostor, světlo, kladu důraz na propojení bytu s přírodou. V interiéru mého domova nesmí chybět pěkné řezané květiny. Jako malá holka jsem měla sen, že jednou pro sebe a rodiče postavím dům s velkými okny, která budou do pokojů propouštět spoustu denního světla. Sen se mi vyplnil. Bydlíme v malé obci za Prahou a jsme tam moc spokojení. Náplastí za občasné problémy s dojížděním do Prahy je mi les za domem a Vltava, ke které to mám kousek. Procházky kolem řeky, nad kterou se válí jemná mlha, pro mne mají neopakovatelné kouzlo.
Když přemýšlím o dalším místě, kde bych dokázala spokojeně žít, tak určitě v Bavorsku, blízký je mi hlavně Mnichov, líbí se mi, jak je plný zeleně. Nebo u Bodamského jezera. Prostě kombinace vody a přírody je mojí srdeční záležitostí.

Jana Hrabětová
Foto: archiv Skanska Reality